Jací byli otcové ve 20.století? Ovlivňují náš současný život?

Táta, tatínek, děda, dědeček – muži, na které nikdy nezapomene. Jak žili s našimi maminkami, babičkami? Jak je zachytil film? O tom si můžete přečíst v následujícím článku.

          Dnes zaostřím na proces mizení síly otce v rodině od 20.století, na fázi, kdy žena jako Héra začala trhat okovy přežité  morálky (navazuji na minulý článek). Věřím, že čtenář pochopí, že popisuji jeden proud ve společnosti v průběhu času, nikoliv jednotlivou rodinu či příběh.  

         Podívejme se nejprve, jaký průměrný muž  vkráčel do dvacátého století. Byli to muži typologicky podobní postavám,  které ve filmech Poslední mohykána (r.1947), Dovolená s Andělem (r.1952),  ztvárnil sympaticky pan  Marvan, nebo pan Sovák  ve filmu Marečku, podejte mi pero (1976) či Chalupáři (1.díl; 1975).  

         Tyto filmové muže  spojuje  určitá majestátnost, pro kterou je okolí sice respektuje, ale zároveň vyvolává v divácích lehký úsměv a v blízkých lidech potřebu hrát s nimi taktické až strategické hry. Ženy spolupracovaly s dětmi na tom, jak tatínka „zvládnout“ tak, aby byl spokojený a v rodině byl klid, protože když se tatínek rozčílil, měli ostatní strach.  Táta si myslel, že má v rodině moc, rozhodoval o viditelných záležitostech,  ale ve skutečnosti začal stát stranou každodenního života, nevěděl, co trápí jeho ratolesti ani jeho ženu, z čeho se radují, co je baví.  Děti tak přestávaly být v přímém kontaktu s otcem, také chyběla i přímá  konfrontace s ním, naučily se úhybné manévry pod máminou sukní, nenaučily se celistvému, poctivému  čelení složitostem života. Začaly hledat snadné stezky.  

          V reálném životě však nebyli všichni muži tak milí jako naši hrdinové a ani okolí nebylo tak zdatné v hraní strategických her. V mnoha rodinách se už nejednalo o roztomilé hrátky, ale o situace, kdy muž o dění doma projevoval ještě menší angažovanost a svoji moc uplatňoval psychickou nebo fyzickou silou. Takový otec opravdu nevyvolával úctu, ale spíše strach a odpor. Některé děti se začaly stavět proti němu, chránit mámu, bojovat s ním, jiné podlehly svému strachu a šly do života slabé.  

         A neměla bych zapomenout ještě na ty otce, kteří „vyklidili pole“ z každodenního života rodiny, přenechali manželce  starosti i radosti péče o domácnost i o výchovu, možná proto, že neměli pro práci čas, možná proto, že v kontaktu s dětmi si nevěděli rady. Tito tatínkové nevzbuzovali strach, ale neposkytovali ani bezpečí ani možnost konfrontace, prostě nějak nebyli (psychicky přítomni). 

        Ani jeden z uvedených způsobů nevede k umění spolupracovat a komunikovat s partnerem. Děti ze všech uvedených typů rodin věděly, že máma je ta rozumnější, milejší. A táta? To je ten,  kterého je obtížné se dotknout. Otcové typu „Sovák, Marvan“  naučili syny řádu, a třeba i řemeslu či sportu,  ale nenaučili je, jak s ženou jednat jako s partnerkou.     

           Snad v důsledku těchto tendencí v rodinách,  shledávají  zákonodárci a soudci (mmj. synové svých matek) matku jako kompetentnější pro výchovu dětí, a proto při rozvodech jsou děti svěřovány matkám v 99% (ve 20.století)

             Ani dnes jsem se ještě nedostala k minule slíbenému popisu "po bitvě". Za týden bude každopádně pokračování, jen ještě nevím, kam zaměřím pozornost. (určitě tušíte, že zákoutí příběhu je mnoho). Co se třeba podívat na to, jak vychovávaly matky ve 20.století?